(EH) Kapitola 2 – V táboře děsoelfů

Kapitola 2

V TÁBOŘE DĚSOELFŮ

She was rough, she was wild
She was way out of her mind

Člověk by řekl, že aspoň Tolkien trefil ty elfy správně. Ale ne. Elfové jsou strašidelní jako kráva. Kráva s prionovou nemocí. Osahat si vlastní elfí uši je jedna věc, ale zírat na cizí elfí uši je něco docela jiného. Není to fajn. Zvlášť když se pak vzbudíte ve slámo–

Nasála jsem vzduch tak prudce, že jsem se jím skoro zalkla. Vymrštila jsem se do sedu, seskočila z – postele? – přikrčila se k zemi, zadržela dech. Sešlapaná žlutá tráva pod nohama. Proutěná mříž kolem mě, hnědožluté křeslo, obdélníkový otvor se závěsem. Miniaturní slámové šapitó místo stropu. Po vnitřku chatrče se rozlézala oranžovost pozdně odpoledního slunce a vzduch byl cítit sušeným lesem. Uech, beztak jsou tu všude mravenci. Nesnáším ty kousavý mrchy.

Nic mě nebolelo, nemohla jsem ležet dlouho. Grin... tu nebyl. Prima. Vždycky jsem chtěla umřít sama.

(EH) Kapitola 1 – Setkání s Grinem

 Kapitola 1

SETKÁNÍ S GRINEM

I know she‘s playing with me
That‘s okay ‘cause I got no self-esteem

„Mami, ve čtyři mám sraz s jedním kamarádem,“ zahuhlala jsem v 10:15 s ručníkem na hlavě. Mizející černý přeliv se teď ještě víc ztratil ve vodě. 

„Hm.“ Ve světě pláten, olejovek a temper naprostý nezájem. Možná že jednou ji její koníček otráví. „A kdo to je?“ Překonala se, holka.

„No...“ Musela jsem se zamyslet; máma by nakonec chtěla jméno, kruci. „Je to jeden kluk z průmky.“ Průmyslovka I. M. Havla má asi pět stovek studentů a máma nezná ani jednoho.

„Jak ses proboha seznámila s klukem z Havlovky?“ Na moment zvedla oči od malby.

„Přes... jednu hru.“ Ještě, že mě nenapadl Facebook. Říct Facebook, táta by projel aspoň milion uživatelů, kteří by mohli vypadat, jako že se mnou mají něco společného. „Hra“ ode mě ale byla příliš obecná, musela jsem něco obětovat. „No, trochu jsme si povídali a jedna moje spolužačka mi ho pak, ehm, dohodila.“ Stejně neví, kdo se mnou chodí do třídy. Nechodili na třídní schůzky.

„To nestačí, že pořád lítáš po všech čertech?“ hučel táta od jediného počítače v rodině. „Musej ti někoho dohazovat?“

(EH) Prolog – První kontakt

Elfí hra

Prolog

PRVNÍ KONTAKT

Knights of the Devils

Byla to prostě klikací hra. Jmenovala se Elvish Darling. Obyčejně bych to jen bez ohlédnutí přešla a přeskočila na jinou webovku, ono to taky znělo spíš jako porno, jenomže ten den bylo zataženo, nechtělo se mi ven a seškrabávala jsem se z duševního dna. Nějak se mi nic nedařilo, prostě normální stav.

Není ani tak důležité, o co v ED šlo, jako to, že tam bylo možné přidat se ke Kruhu, jako hráč jinde zahučel do rodiny, klanu, cechu a podobně. Kruh, který jsem si vyhlédla, se pyšnil skvostným názvem Art of Death a přijal mne okamžitě. Tam mě zaujal jeden z jeho starších členů, protože se jmenoval stejně jako já, rozdíl byl pouze v dvojčíslí na konci.

(R:I) Prolog. Únos Rimaše Avetina

Roje: Invaze

Z nebe přišli lidé s hmyzími tykadly a rozbořili svět. Teď je masskajská armáda tak blízko, že její roje už slyší každý, a Rimaše unesl špion masskajské vlády. Tomu se však nepodaří zlikvidovat svědka a tím je Nyssa - Rimašova manželka, velitelka kantajské pohraniční stráže, ta, kdo Masskaje viděla první. Všechno nasvědčuje tomu, že byla ušetřena záměrně. Ale proč?

Těší mne, že se známe II.

Jan Skácel (1922-1989)

S Janem Skácelem mne seznámila nějaká kniha (těší mne kousky písní a básní v jiných dílech) nebo náhoda a posléze můj Muž. Nejprve šlo o úryvek z básně Rosa coeli (což je růže nebes po latinsku), který jsem vyznačila tučně.

sbírka Kdo pije potmě víno (1988)
báseň Rosa coeli

Na celém světě není tolik ticha

jako když sněží v Dolních Kounicích

a probořenou střechou katedrály

snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc

a němá luna na cimbálek hrá

stříbrný nástroj který nemá strun

pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí

kde byla dlažba dávno roste pýr

z přadena touhy panna odmotává

a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi

složila ruce v klín a zatajila dech

na nebi zvolna zhasínají hvězdy

a netopýr jí usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost

než ve vesmíru opuštěný kout

Ve studni času utopil se okov

na dno té studny nelze dohlédnout

Tuhle mi poslal Muž:

sbírka Dávné proso (1981)
báseň Píseň o nejbližší vině

Je studánka a plná krve

a každý z ní už jednou pil

a někdo zabil moudivláčka

a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto

a do dlaní tu vodu bral

a prohlížel ji proti světlu

a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel

tu vodu v prstech bože můj

a v prázdném lomu kámen lámal

a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil

a bál se ale neubál

a studánka je plná krve

a každý u ní jednou stál

- Je svým způsobem děsivá, ale zároveň nádherná a přesná.

- Mě neděsí, mně přijde jenom krásná a přesná a strašná.

Je mi z ní špatně a není mi z ní špatně.

- Jo, vím přesně, o čem mluvíš.

Nakonec jsem zjistila, že se mi od Skácela líbí všechno. První básník, který se mého nitra takhle dotkl.

Drény

nemám kam dosáhnout
a už z toho je mi špatně
blížíš se blížíš
tak mě roztrháš
struny mám v uších a srdeční sval
si utáhl choker a zaplakal

a studánka je plná krve
nevnímám než pach té oceli
moje droby dávno proklány
a mysl palčivá že necely
ona a já zkroucený žal zpěvníku

vzlyky zvracím přes drény do citů
vzlétám v soutěži bez ceny
pro vítěze já
docela
docela bezcenný
a teskný

Silly

kost
a na ní
ten bižuterní zámek
těžší než bys čekal
jestli ho serveš
zlomíš jí vaz
teda ty poslední kusy

třeba taky spí
u mříží
postele s jeho mikinou
a nedýchá
jako by ho chtěla

chtěla předběhnout
i křikem

Příšerně hezké

není to hezké?
příšerně hezké?
rozdrtím mozky emočním třeskem
cítíš cítíš
cítíš?
vůbec něco
moc zimy a pachů mi blokuje dech
vzdechnu, vzdechnu
vsaju plicní mechaniku
zdechnu
při sexu při pláči při milování
páni
asi jsi fakt geniální
že z našeho šukání se mi chce zvracet
věř si, čemu se ti zlíbí
já ten oltář postavím
klidně je mi zle, zle
zvráceně
shnilý tepny a zkvašený žíly
roztrhala jsem si ruce, ne?
otvírákem na pivo
tvým
stejně už to něco chtělo

Rozcvička 0.4

Básnický kalkul numr fír.

ústa kloužou po barvách bez ladu a skladu

zabíhám se do lesů kde zabíjím a kradu

černou kůží stvrzuji svou lásku k nenávisti

zapřísahám háje kde krása dluhy jistí

...

Jo, ten poslední verš je hrozně divný, nic mě nenapadalo.

Nanana

Bez mučení uznávám, že ten název je poněkud provizorní.

21. srpen 2018.

unavuju se

unavuješ mě

křídla kloužou po oleji

vláčíš mě po zemi a líbáš

moji duši v nádorech a vředech

v domě slepých, kde se sotva směju

spatřím krustu z mrtvol čarodějů

vysvěť moje vnitřnosti

zakresli do jádra Země

co jsem za stvůru, žlučí a lymfou

šepot tmy, z něj zašukaná prostěradla

říkám ti něha

posílám tě s vodou

do morku kočičích koster

plané smůly, krev na skleněné klice

mi říká, ať jsem zticha

už jsem hluchá

už slepnu, už se dělám

neurvi mi ruce, já je potřebuju

smysl života mi kondenzuje v mozku

embolie

to se dalo čekat

Tim-kun066 - Fatigue

Tak prej zase píšu básničky

16. srpen 2018, 22:56. To byly časy.

jizvy se kroutí, jizvy zpívaj velký hity

máš hlad a zalykáš se vlastní krví

nenávist je v tobě

spí a nespí, snila sodomii

vyrvi si srdce a zapij to džusem

seber se seber se

voda není krev, krev hnědne a hnije

vědomí je sten

zmije

kradeš životy, kradeš štěstí, kradeš pořezaný maso

nesníš nic a přežereš se

svaly se kroutí, svaly mizej v dáli

trháš vlákna

rozryješ kůži

sračky v trofických tkáních

zabiješ ZABIJEŠ ZABIJEŠ

[proč tu kurva není větší písmo]

zpívej

jako loni

lani

jiný kurvě

je to to samý

sama a sami

Jo, asi už je mi líp. Ish. Kurva. Jsem unavená.

Škrt, škrt, škrt, škrt…

Aktualizováno Čtvrtek, 16 Srpen 2018 23:13

Hubbleův teleskop - galaxie NGC 7331.