Záplaty děravou hlavu stejně neučiní lepší, takže si dovoluji vytahovat ze záhybů mysli své poetické oblíbence a představovat je v této pochybné rubrice coby záblesky cizích kvalit mezi mými paskvily. Básně mohou být celé a také nemusejí, když se celé nelíbí.
Nemám nic svého, jen kouzlo v mezidobí,
moc mne těší, že znám...
Josefa Kainara.
Sbírku Velké lásky a sny,
kam patří jeho báseň
Hybeš
Buržoazie,
ta stará kuplířka,
na pytlech zlata
líně rozvalená,
dala si hrát
svou píseň zániku
kolovrátky
svých básníků,
že uschlá větev
přestárlého stromu
nám ukazuje do tmy -
jako domů,
že dítě, které
křičí při zrodu
věští tak zánik
ras a národů,
že pohyb života
je v cukání
a v křeči,
že čím jsme osamělejší,
jsme lidštější,
jsme větší. -
(Nutno dodat, že jsem ji našla
díky téhle nadpozemské
bytosti:
