Jan Skácel (1922-1989)
S Janem Skácelem mne seznámila nějaká kniha (těší mne kousky písní a básní v jiných dílech) nebo náhoda a posléze můj Muž. Nejprve šlo o úryvek z básně Rosa coeli (což je růže nebes po latinsku), který jsem vyznačila tučně.
sbírka Kdo pije potmě víno (1988)
báseň Rosa coeli
Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích
a probořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh
Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera
Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr
Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr jí usnul ve vlasech
A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout
Tuhle mi poslal Muž:
sbírka Dávné proso (1981)
báseň Píseň o nejbližší vině
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj
A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál
- Je svým způsobem děsivá, ale zároveň nádherná a přesná.
- Mě neděsí, mně přijde jenom krásná a přesná a strašná.
Je mi z ní špatně a není mi z ní špatně.
- Jo, vím přesně, o čem mluvíš.
Nakonec jsem zjistila, že se mi od Skácela líbí všechno. První básník, který se mého nitra takhle dotkl.