Aadž
Aadžin den začal dobře. Vyspala se do růžova, vyhrála sprint proti Msuně a snědla jí zbytek zmrzliny. Pořádná snídaně se podávala v jídelně, kam se trousili studenti od deseti do sedmadvaceti let a zaměstnanci velvyslanectví v různých stadiích rozespalosti. Sedly si doprostřed místnosti, kde Aadžina červená kštice svítila jako maják. Poražená Msuna víc než nad šunkou slintala nad Johnem Newmanem. Hrbila se u jeho fotek tak moc, že se Aadž zdála stejně vysoká. Neuvěřitelné.
„Panebože, podívej se na něj, koukej, koukej, koukej.“ Msuna jí do obličeje vrazila svůj véčkový Alcatel a Aadž se reflexivně zaklonila. Na malém displeji se, podle Aadž ne zrovna šťastně, rozhlížel mladík s mikrofonem v ruce.
„Včera byl v Bělorusku! Už se blíží! Už jenom dva tejdny!“ Msuna překontrolovala datum a v očích jí blýsklo. „Třináct dní!“ opravila se rozjařeně.
„Vypadá trochu nemocně,“ poznamenala Aadž. „Jsi si jistá, že do festivalu vydrží?“ Msuna po ní povýšeně střelila urážku a Aadž se rozřehtala. Sebereflexí trpěla dost na to, aby věděla, že matčin smysl pro sarkasmus zdědila do poslední kapky.
