Aadž
Aadžin den začal dobře. Vyspala se do růžova, vyhrála sprint proti Msuně a snědla jí zbytek zmrzliny. Pořádná snídaně se podávala v jídelně, kam se trousili studenti od deseti do sedmadvaceti let a zaměstnanci velvyslanectví v různých stadiích rozespalosti. Sedly si doprostřed místnosti, kde Aadžina červená kštice svítila jako maják. Poražená Msuna víc než nad šunkou slintala nad Johnem Newmanem. Hrbila se u jeho fotek tak moc, že se Aadž zdála stejně vysoká. Neuvěřitelné.
„Panebože, podívej se na něj, koukej, koukej, koukej.“ Msuna jí do obličeje vrazila svůj véčkový Alcatel a Aadž se reflexivně zaklonila. Na malém displeji se, podle Aadž ne zrovna šťastně, rozhlížel mladík s mikrofonem v ruce.
„Včera byl v Bělorusku! Už se blíží! Už jenom dva tejdny!“ Msuna překontrolovala datum a v očích jí blýsklo. „Třináct dní!“ opravila se rozjařeně.
„Vypadá trochu nemocně,“ poznamenala Aadž. „Jsi si jistá, že do festivalu vydrží?“ Msuna po ní povýšeně střelila urážku a Aadž se rozřehtala. Sebereflexí trpěla dost na to, aby věděla, že matčin smysl pro sarkasmus zdědila do poslední kapky.
„Nejezdi tam. Na festivaly jezdí teroristi.“
„Jo, Ostrava je teroristů plná, jeden v každý hospodě.“
„Klidně by mohl spát ve stanu vedle tebe, hele.“
„A nejsou i v implantátu v mým mozku?“
„No to stopro.“
Msuna si přitiskla mobil k srdci a spustila refrén Newmanovy Running. Noty trefovala. Ke svému údivu Aadž zjistila, že to její utrpení nemírní, a zatímco se po nich otáčel zbytek jídelny, většinou pohoršen, zčásti pobaven, rudla její kůže do nelichotivého odstínu.
„Bože, zmlkni! Mesuno! Zabiju tě! A bude to nehoda!“
„Hlášení Učitele,“ zavřeštěl rozhlas vesele. Msuna se zajíkla a prozatím se zpěvem skončila, bledé tváře zrůžovělé smíchem. „Prosím Aadž Halanovou, aby se co nejdříve dostavila do kanceláře Učitele.“ V Aadž by se krve nedořezal. Msuna na ni vyplázla jazyk a zakoulela očima. „Opakuji hlášení. Prosím Aadž Halanovou, aby se co nejdříve dostavila do kanceláře Učitele.“
„Panebože,“ vyjekla a bleskově dojedla ovesnou kaši. „Něco jsem posrala, panebože, panebože –“
Msuna umírala smíchy. Aadž si ji na odchodu znechuceně měřila pohledem.
„Nesnáším tě.“
„Pa, zlato, pa!“
Jak to tak bývá, před kanceláří, na kterou se klepalo jen v případě nouze, ještě deset minut vytřeštěně pochodovala, než se Učitel zjevil ve dveřích.
„Promiň, jsi rychlejší, než jsem čekal.“ Udiveně povytáhl obočí. „Aadž. Člověče. Uklidni se.“
„Jsem v klidu.“ Nervózně se zakřenila a zatoužila po jámě pekelné, která by ji pohltila, nejlépe hned. „Nemám problém…?“ neudržela se.
„Stihla jsi v noci něco provést?“ rozchechtal se dlouhán a zaplul do kanceláře. Aadžiny tváře vzplály znovu, tentokrát při vzpomínce na první a poslední průšvih, o nějž se na karedarské škole postarala, a děkovala bohům, že ho už hodně dlouho nikdo nezmínil. Následovala Učitele a pak se posadila k velkému obdélníkovému stolu vedle něj.
Pekelná jáma si dávala načas.
„Mám pro tebe nabídku práce.“
„Beru.“
Rajen Caev se loktem opřel o stůl a podepřel si čelo.
„Ne, vážně. Chci peníze a chci být užitečná.“
„V tomhle pořadí?“
„Knížky jsou drahý, kvalitní zmrzlina taky, o barvách na vlasy ani nemluvě.“ S povzdechem zvedla dlaně, jako že se nedá nic dělat. Se smíchem se narovnal.
„Kdybych tě tak nemiloval, nedělal bych ti to, ale v tomhle máš smůlu.“
„Riziko povolání.“
„Přesně. Naučíš Keleba gis.“ Usmál se jako měsíček na hnoji.
Aadžin mozek to zpracovával tak dlouho, že si přestala být jistá tím, co slyšela.
„Cože?“
„Keleb je dřevo. Ty jsi trpělivá až hanba. Krásná kombinace.“
„Není náhodou uzákoněný, že když zraním člena královský rodiny, někdo přijde a popraví mě? A proč ho nemůžeš učit ty? Šadej? Kalij? Máma?“
Šadej vede nemocnici, Kalij je nezodpovědný a její matka odmítá vstoupit na velvyslanectví.
Rajen ji pražil pohledem, kterým dával najevo, za jak šílenou ji ve skutečnosti považuje.
Pravidla dotýkání se členů královské rodiny byla velmi specifická. Komukoli, kdo nedokázal protokol recitovat ze spánku, se jednoduše doporučovalo se Caevů nedotýkat. Žádný problém. Učitel se nechal slyšet, že na trůn by usedl jen v nejvyšší nouzi, a ostýchavý Keleb, kterého z následnické linie vyňali kvůli zdravotnímu stavu, trávil volný čas u sebe, stavěl nebo opravoval elektroniku a ve společných prostorách se vyskytoval pouze po dobu nezbytně nutnou pro dokončení té které položky v itineráři příslušníka rodu Caev.
Aadž do něj byla už tak rok blázen. Platonicky. Dvakrát měla dojem, že s ní flirtoval, ke konci jejich pobytu na Serae. Kde byla ta zatracená jáma?
Do kanceláře nakoukla hlava inkriminovaného.
„Padej,“ houkl Učitel na synovce. Keleba to netrápilo.
Byl tak hezký.
„Ona trpí,“ ukázal k Aadž, vstoupil a zavřel za sebou. „Zrušíme to. Zapomeneme na to. Už nikdy se neukážu na veřejnosti a všechno bude fajn. Můžeme předstírat, že jsem umřel.“
Aadž vyprskla, ale Učitel se z nějakého důvodu zatvářil vážně. Asi neměl tak dobrou náladu, jak se zdálo. Pokusila se splynout s kancelářskou židlí.
„Potřebuju, aby se učil minimálně každý druhý den, a až přestane brečet, že ho bolí ruce, tak denně. Připravíš rozvrh na nějakou ranní hodinu, pak mi ho přineseš a budete ho dodržovat, i kdyby já nevím co.“ Aadž měla dojem, že v Učitelových očích vidí odraz své k smrti vyděšené tváře.
„Když mu něco zlomíš, dosvědčím, že si za to mohl sám,“ obrátil Rajen oči v sloup.
„Přeji si být vyděděn,“ prohlásil Keleb a Aadž to znělo jako Rascalova slova. Byl ignorován.
Na smích jí nezbylo dost použitelných nervů.
„Dodržování tohohle zákona se na tebe nevztahuje,“ dodal Učitel suše.
„Tak – ehm – tak – jo, oukej,“ zakoktala.
„Smlouvu vyřešíme, až budeš mít rozvrh. Teď ven, šup, oba. Jste dospělí, domluvte se.“
Zůstali stát na chodbě v takřka hmatatelném trapném tichu. Převyšoval ji aspoň o třicet centimetrů, jako ostatně každý Seraan, s jakým se kdy setkala, měl tělo pohublého atleta a do očí mu padaly rovné černé vlasy. Různobarevných korálků na nich měl evidentně akorát tolik, aby se neřeklo. Reprezentace královské rodiny musela být otrava.
„Skoro určitě mi něco zlomíš. Jsem trochu debil.“
Aadž na něj nevěřícně vytřeštila oči. Keleb se zahihňal a vzápětí si oběma rukama zakryl obličej. Ten nervózní smích si pamatovala ze Seray – a také ten záchvat a problém s lustry a…
Znovu se na ni podíval už s vážným výrazem, ale pak mu cukl koutek, Aadž se začala křenit a oba najednou vybuchli smíchy.
„Promiň,“ dostala ze sebe.
„Ty promiň. Tebe mám rád, ale tu hůl hrozně nesnáším.“ Nikdy se jí nedíval přímo do tváře, vždycky trochu nad nebo vedle – na rozježené vlasy. Aadž si je každé ráno rozčesala a pak vzdala manipulaci s nimi. To pokaždé trvalo pár týdnů, dokud jí nezačaly padat do očí, načež se nechala ostříhat a koloběh pokračoval.
„Budeš příšernej student, ale s tím dokážu žít,“ prohlásila a v duchu si vrazila facku. Měla být milejší. Věnoval jí ovšem nakažlivý široký úsměv a takhle chviličku stáli.
„Nejvíc se mi líbily ty zelený vlasy,“ vyhrkl. Zelené vlasy měla před půl rokem. Mezitím přešla na bílou, růžovou a teď červenou. Uznala, že všimnout si jejích křiklavých účesů nemusí být nutně projev větší náklonnosti.
Otevřela ústa k odpovědi, když úzkostně dodal: „Ale sluší ti všechny.“ Ohromeně zírala někam na jeho bradu. Haló, vnímej.
„Děkuju,“ usmála se. Šťouchla ho do žeber. „Uvidíme, jak se ti bude líbit můj trikot. A taky dostaneš svůj.“ Vykulil oči.
„Oukej, existuje způsob, jak bych to mohl dělat v bezvědomí?“
„Můžeš to dělat v teplákách nebo kraťasech.“ V životě ho neviděla v kraťasech.
„Jsi krutá,“ chytil se naoko raněný za srdce.
„Tak to počkej, až tě začnu mlátit holí.“
Vyhnul se jejímu pohledu, ale culil se.
Mířili ke křižovatce chodeb a vtom z Aadž vypadlo: „Proč tě Rajen neposlal třeba k mojí mámě? Nemusíš přece cvičit tady a ona je mnohem lepší. Teda, v gis je nejspíš dokonalá, taky nic jinýho neumí,“ zahuhlala nerudně.
Keleb se zastavil. Setkala se s jeho překvapeným pohledem, než zase přeskočil k jejím vlasům. „Ale já tě viděl.“ Vážně? Kdy? Ježiš, jestli jsi viděl, jak jsem to zvorala u Livie… „Vždyť ty cvičíš, jako by ses s tím narodila,“ řekl zvláštně opatrným tónem. Ty vlastně nepoznáš, kdy to kazím… Bod pro Aadž.
„A vy to máte v genech… ne?“ Mínus bod pro Keleba za stupidní otázku.
„Měla jsem po narození čínský hůlky místo chrastítek. Kristepane, učím se odmala. Ale jo, kdyby byla moje máma nějaká zasraná Prokletá, ani bych se nedivila,“ odsekla. Výbuch vzteku přešel v naprosté zmatení a lehký úlek, když k ní Keleb vztáhl ruce, jako by se ji chystal škrtit, a potom ucukl a zamával na ni.
Překvapeně se zasmála.
„Jdu se psychicky připravit, rudovlasá.“ Keleb po ní blýskl úsměvem od ucha k uchu a zabočil k jídelně tak rychle, že šlo prakticky o útěk.
„Přijď ve dvě do jedničky!“ křikla za ním.
„Tělocvičny jedničky? Druhý podzemní?“
„Jo!“
„Oukej! Ale nerad!“ houkl od výtahu.
Se smíchem zavrtěla hlavou.
Rascal
Keleb k němu vrazil bez klepání a naprosto zhrozený, přesně jak Rascal očekával. Konkrétně do jeho pokoje mohl kdykoli vejít kdokoli, aby zkontroloval, zda Rascal náhodou nepáchá zlo, ovšem pán Keleb Caev tak činil mnohonásobně častěji, neboť byli nejlepší přátelé. Rascalovy dveře měly zámek zvenčí jen do té doby, než Učitel uznal, že to s ohledem na Rascalovy vrstevníky byl neobyčejně imbecilní nápad.
S teatrálním povzdychem odložil na polštář skicu drapérie (skicu hromady špinavého prádla, které se chystal odnést do prádelny) a věnoval exprinci přehnaně účastný výraz.
„Ne, já sám,“ spustil a vyjmenovával. „Tvé prosby a nářky nebyly vyslyšeny. Tvá femme fatale je přesně tak nebesky úžasná jako vždycky. Prožíváš nepopsatelná muka. A děláš fatalistické závěry. V čínštině je čtyřka dokonce číslo, co nosí smůlu, víš to? Zní skoro jako smrt.“
Keleb zabouchl dveře a vydal jakýsi skřek.
„Chceš zastřelit? Stít? S mou asistencí se odseppukovat?“
„Drž zobák už, ty –“ Zašermoval rukama.
„Co všechno si musím ve jménu koruny vytrpět?“ zahuhlal Rascal. Pečlivě se snažil nedat najevo, kolik úsilí ho stojí neřvat smíchy. Keleb zasténal. Netrvalo dlouho a vyplnil se další z Rascalových předpokladů – exdědic prchnul na záchod. Odtamtud se vzápětí ozvaly okouzlující zvuky dávivé stresové reakce.
Rascal s pocitem déjà vu pozoroval dveře na chodbu. Divné, že tak prudkou odezvu vyvolala pouhá konverzace. Asi měl Keleb špatný den.
„Sorry,“ zamumlal Keleb od záchodu.
„Nenech se rušit, pane Caeve.“
„Blbečku.“ A zvracení.
O pár minut a litrů studené vody později se posadil vedle Rascala a přitáhl si kolena k bradě. Dva metry osm měl ten nešťastník už v šestnácti. K osmnáctiletému Rascalovi, teprve čekajícímu na druhou fázi růstu, se dostavil klasický pocit méněcennosti. Ach, ten přátelský tlak společenských očekávání.
„Jak to dopadlo?“
„Nevím, co budu dělat.“
Ten rozhovor musel stát za to. Kéž by u něj Rascal byl, ty hrdličky by se postaraly o nejzábavnější den v jeho životě.
„Něco ti řekla?“
„Ne,“ zaúpěl Keleb. Rascal trpělivě čekal.
„Máme spolu trénovat každý druhý den, a až, cituju Rajena, přestanu brečet, že mě bolí ruce, přejít na trénink denní.“
Rascal se od něj odvrátil, už nedokázal skrýt úsměv. „To je dobře. Líp se poznáte. A Enatila říká, že je vážně fajn.“
„Já vím, že je fajn. Byli jsme spolu týden na Serae, aha, že by, sami?“ vyletěl Keleb. Rascal obrátil oči v sloup.
„Jsi infantilní pako.“
Keleb naštvaně zavrčel.
„Hele, připomeň mi, má na tebe Xanax nějaký vliv fyzicky?“ napadlo Rascala.
„Naposled tak v pubertě.“
„Ale pak jsi ho dlouho nepotřeboval.“
„No, tak teď ho prostě nemá. Upřímně – začínám mít pocit, že nepůsobí nijak. Rajen Novákovi beztak vyhrožuje, aby mi nezvedal maximální dávku.“
„Takže můžeš slupnout prášek a jít na trénink?“ uvažoval Rascal.
„Bylo by mi líp, kdyby Rajen přímo řekl, že hrozí útok.“
„Ale jistě, to by všechny dětičky byly klidné a pokojné.“
„A komu bych to asi řekl? Moje máma byla od svejch dvaceti členkou štábu a já se mám courat po škole a pak se jednoho dne posrat strachy? Nic proti, ale mám stejný vzdělání a průpravu jako ona. Kromě tý zasraný gis.“
Jalové stížnosti. Kelebovi rodiče byli dvacet let po smrti a jeho sestru Šílu převychovala druhá strana. Rozsah jejích zranění byl minimální, jak věděli díky rozvědce, zatímco Keleb si z útoku na rodiče odnesl jizvy po popáleninách druhého a třetího stupně na třiceti sedmi procentech těla a náhodně se vynořující příznaky posttraumatické stresové poruchy. Kvůli posledně jmenované položce nemohl v krizových situacích figurovat jako vůdčí osobnost, natož očekávat, že s ním vedení ochotně bude probírat probíhající manévry. Minutu v rukou nepřítele a dostal by panický záchvat jako Brno.
„Její vlasy,“ protáhl zoufale Keleb a Rascal hekl šokem. Teď to rozrušení dávalo smysl.
„Ten odstín, nebo vlasy samotné?“
„Ty vlasy. Já nevím. Je to hrozný. Skoro jsem se zcvokl a jenom jsme spolu mluvili,“ zavyl a přitiskl si dlaně na uši. „Nevím, co mám dělat, nedá se to vydržet, nevím ani, jak se na ně nedívat, a ve dvě na mě bude čekat v tělocvičně. Málem jsem na ni sáhl, normálně se lekla.“
„Řekni jí, ať se oholí,“ zažertoval Rascal. „Ale no tak, byla s tebou u těch lustrů. Myslíš, že by to nepochopila?“
„Že jí potřebuju osahat hlavu? A jak jí to mám jako říct?“
„Přímo.“
Keleb po něm střelil nenávistným pohledem a Rascal smířlivě zvedl ruce. Oba si povzdychli. Po dlouhém zamyšleném tichu zařinčel malý budík.
„Za deset minut jdu na meditaci,“ oznámil Rascal a znechuceně budík zamáčkl. „Můžu za Aadž zajít a –“
„NE!“ zaječel Keleb. Rascal mu věnoval výmluvný pohled. „Sorry. Ne. To dám, koneckonců mě bude mlátit…“
„Dovol, abych ti připomněl motivační formulku z Posledního skauta slovy: Posereš to.“
„Dík, jsi fakt kamarád,“ odsekl Keleb. Prostředník neukázal, ale Rascal věděl, že chuť by byla.
Aadž
Když se vrátila do pokoje, Msuna se válela na posteli a četla nějaký bulvár.
„Co chtěl?“ houkla a jen krátce vzhlédla. Aadž si vjela rukou do vlasů a zatahala se za ně, aby se ujistila, že nesní.
„Mám učit Keleba gis.“
Msuna zaječela a vyskočila na nohy, načež přítelkyni popadla za ramena. Aadž se bláznivě zazubila.
„HOVNO!“
„Mám učit Keleba Caeva gis. Keleba Caeva, kámo.“
„Už jsi mu vyznala nehynoucí lásku?“
„Řekneš jedinou narážku v jeho přítomnosti –“
„Ó, ano, řeknu!“
Aadž jí sebrala výtisk Brava. „Selena a Justin! Jsi až tak zoufalá?“
„Dej to sem, havranice, Bieber má krásnej hlas, ale zdá se, že je to kokot.“
„Nechápu, jak si můžeš vybírat strany na základě pochybnýho názoru někoho jinýho na někoho jinýho,“ zdůraznila Aadž. „V originále je to Krkavec, ne Havran,“ poznamenala. „A Poeova tvorba mi pomohla přežít střední, neopovažuj se do ní strefovat.“
„A pak tě zdevastoval serajskej dějepis,“ rýpla si Msuna. „Pověz mi něco o první augmentační vlně, ty lidský červe, a já Keleba možná nepotkám o přestávce.“
„Říkala jsem, že doučování nepotřebuju, protože jsem boží a doženu to. Vůbec s ním nemluv, nebo zruším narozeninový plány.“
Msuna zděšeně vypískla. „Slib mi aspoň, že mi pak o tom tréninku povíš všechno,“ zaškemrala, „i nepodstatný detaily, jako jaký měl korálky.“
„Ty jsi blbá.“
„Vždyť chodí akorát běhat, beztak mu hned nedojde, jak nepraktický je ty korálky mít na gis,“ uchechtla se Msuna. Aadž si pamatovala, že Keleb nad vším přemýšlí chorobně dlouho a do detailů, takže ji ta představa pobavila.
*
Přišel v tričku a teplákách a na tělocvičnu – ne, na věkový mix volejbalistů v její středové části – se mračil tak strašně, že se Aadž okamžitě složila smíchy. Korálky ve vlasech neměl.
„Ty!“
„Já,“ smála se Aadž. Vyplázl na ni jazyk, pohled opět kdesi na její ofině. Krátce jí sklouzl k výstřihu tílka a holým kolenům, pak zpátky k vlasům. Začalo jí to připadat zábavné. „Dneska bití nebude, chci vědět, jak používáš svaly. Patnáct koleček a protažení, pojď. Já už rozcvičená jsem a ty máš nechutně dlouhý nohy, takže běž a já skončím, až budeš mít hotovo.“
Kelebovi se viditelně ulevilo, přestože museli kličkovat mezi zbloudilými míči. Aadž je vzala do tělocvičny do hodiny začátečníků, aby snížila riziko, že Keleba za jejího dozoru příliš silně střelí do hlavy, což by hrozilo v tělocvičně v přízemí, celý den okupované jedním agresivním družstvem pokročilých za druhým. Úterky byly ve škole lomeno ambasádě zasvěcené sportu a zábavě.
Aadž po Kelebovi čistě pro pobavení chtěla kolesa a on se na ni zakřenil, zaběhl je a vrátil se k ní zesměšněnou vánočkou.
„To si vážně myslíš, že jsem unikl atletický abecedě? Nebo atletice? Nebo společenským tancům?“
Aadž se zazubila. Působil mnohem uvolněněji.
„Nedokázala jsem odolat. Tvoje svaly pod těma teplákama…“ Předvedla šéfkuchařský polibek. Vysekl hlubokou omluvnou poklonu, přesunul se do počáteční polohy kliku a bezstarostně začal cvičit. Nechutné vychloubání. Aadž od smíchu bolelo břicho.
„Oblík jsem se trochu přehnaně,“ povídal u toho lítostivě, pohled výjimečně upřený dopředu a ne na ni, „abych tě ušetřil pokušení.“ Špičkovali se, jako by od Seray uběhlo sotva pár hodin; jeho provokace v ní budily drzost a takovou radost, že se musela neustále culit. Litovala, že se od té doby tolikrát míjeli bez delšího slova.
„Příště to vzdej, nebo si obleč burku, jinak to nemá cenu. Co ty ruce? Co ta hlava?“ Natáhla se před něj a srovnala s ním rytmus. Pán Keleb Caev rozhodně jenom neběhal.
„Ale to bych se nemohl dívat na tebe,“ postěžoval si. „Asi jsme oba předurčeni k utrpení.“ Zastavil se a jeho oči legračně klesaly a stoupaly s ní.
„Rascal má na tebe špatnej vliv, začínáš s fatalismem,“ uculila se.
„Ne…“ Díval se na ni hrozně divně. Uchváceně, jako by zářila. Přestala cvičit a s obličejem tak dvacet čísel od jeho čekala, jestli se odhodlá první.
Natáhl ruku k její tváři, ne, k jejím vlasům, pak se svalil na stranu a s nepřeslechnutelným „do prdele práce, seru na to“ vyskočil na nohy. Hněv a zoufalství – a další úprk.
A Aadž pochopila.
„Ach!“ hlesla. „Počkej! Hej!“ Doběhla ho u dveří, on ještě zrychlil, ruce si zabořil do vlasů a částečně si zakryl uši. Málem ho objala. Což by pomohlo maximálně tak jí. Nebo možná i jemu, záleželo na tom, jestli ty vlasy chtěl ohmatat, nebo ostříhat.
„Lustry! Já to chápu! Je to jako s těma lustrama.“ Uťala (prozatím) všechny nemístné myšlenky hned v zárodku.
„Promiň, já se snažím, to půjde –“
„To je dobrý –“
„– nemůžu tě přece… teda –“
„– třeba to postupně půjde líp –“
„– mně se to tak často nestává – moc se omlouvám.“ A utichl, prsty stále zaťaté do hlavy a oči upřené na strop.
„Vždyť za to nemůžeš,“ řekla jemně.
„Ale je to na hovno.“
„Ty lustry byly horší. Na mě nepotřebuješ výtah.“
Kelebovi uklouzlo zachichotání. Aadž uvažovala nad řešeními, byť se její zamilované já neustále s chutí vracelo k fyzickému kontaktu. A také měla před očima úlevu, která se přes něj přelila tehdy v hrobovém tichu mnohostěnného chrámu.
Na Serae byli ubytovaní v kasárnách, které postavili blízko svatyně Prokletých. Když se na ten chrám šli podívat, Keleb se nějak… zafixoval na relativně obyčejné kulaté lustry zasazené v pětadvacet metrů vysokém stropě. Nedokázal se soustředit vůbec na nic, takže ho Aadž nemusela dlouho přesvědčovat, aby jí vysvětlil, co se děje. S některými věcmi se mu to stávalo pravidelně, třeba s příbory, a někdy přicházely případy nové.
Ty lustry potřeboval vidět zblízka a dotknout se jich, prozkoumat je, nějakým způsobem je – asi pochopit? Aadž tomu přesně nerozuměla. Tak či tak si během Kelebovy druhé bezesné noci vyprosili klíč od servisního výtahu a posouvali se pod stropem od lustru k lustru, dokud nekýchali ze všeho toho prachu a Keleb se neuklidnil. Šlo o jednoznačně nejzajímavější část pobytu; přebila i pocit surreálna z faktu, že se Aadž prošla po mimozemské planetě.
Přejel jí mráz po zádech při představě, že by se se stejně intenzivní potřebou dotýkal jí, přestože by v tom nevězelo nic sexuálního.
Keleb si cosi nervózně zamumlal. Uvolnění na tréninku se úplně vytratilo.
„Ale když se jich dotkneš, tak to přejde, ne?“ ztišila hlas.
„Nemůžu tě osahávat jako vidličky nebo lustr – vidličky jsou horší, někdy je ohýbám – dobře, buď radši lustr,“ a další hihňání a pak: „Bože, promiň.“
„Hele, tak to provedeme, ať se můžeme pohnout. Nemůžeme jít do tvýho pokoje? Nebo do serverovny?“ To ho na okamžik rozptýlilo. Ukázal na ni prstem.
„Proč víš, že se schovávám v serverovně?“
Jak někomu decentně prozradit, že si pamatujete téměř slovo od slova každou větu, kterou vám dotyčný řekl před rokem?
„Ehm.“ Superskvělá práce, Aadž.
„Mám kancl. A většinu věcí stejně dělám z pokoje. Takže.“ Chichot a vzápětí výraz, který vystihoval její ranní touhu po jámě pekelné. Všimla si, že se od ní snaží stát, co nejdál to šlo. Opřel se o stěnu, celkem pobavený.
„Fajn, pamatuju si, jak jsi říkal, že v serverovně je chládek, monotónní zvuky a nikdo tam nechodí a že to pomáhá.“
Keleb sklouzl zpátky k chmurám a vzdychl.
„Tak kam?“ usmála se.
„Ty to myslíš vážně? Je to strašně divný. Jednou si teta pořezala ruku a byl to největší cringe mýho života, a to i když jsem věděl, že je jí to fuk. A trvalo to asi hodinu.“
Aadž se v duchu probírala možnými odpověďmi a nakonec řekla vážně: „Chci, abys byl v klidu. Nemůžeme cvičit, jestli budeš mít hlavu plnou lustrů,“ zakřenila se. „A nevadí mi to, opravdu.“
Takhle nějak se museli tvářit závisláci během detoxu.
„Tak pojď,“ zakoulela na něj očima, chytila ho za ruku a táhla ho k serverovně.
„Můžeme radši do mýho pokoje?“ pípl, ale její ruku nepustil.
„Veď mě.“
*
První, na co jí v Kelebově pokoji padl zrak, byly příbory na poličce u dveří. Vidlička, nůž, lžíce, lžička, svázané gumičkou. Mávla k nim rukou, aby věděl, proč se culí.
„Hele, nesměj se, já jsem rád, že dojdu do jídelny dost pomalu na to, aby to nebylo úplně podezřelý.“
„Fakt jsi rychlejší než Usain Bolt?“ zasmála se.
Pustil ji a prošel se po pokoji. Jako jiní lidé vybuchnou smíchy, Keleb se na dlouhou minutu prostě rozhihňal. Bylo to stejné jako tehdy ve výtahu. Stáli velice blízko jeden druhému a chystali se provést něco praštěného.
Zvědavě se rozhlížela kolem. Spousta kabelů, počítačových součástek, dva běžící notebooky – jeden na stole, jeden na chladicí podložce na posteli se stejným povlečením, jako měli všichni na ubytovně, což ji překvapilo – čekala, že princ, i když exprinc, bude něčím speciální. Na zemi lino s motivem dlaždic, tři staré CRT monitory o velikosti bedny, tiskárna. Celou jednu stěnu kryly plakáty, z nichž rozeznala pár komiksových filmů a střílečkových her, a několik kreseb, které musely být Rascalova starší tvorba.
Kelebovi se konečně podařilo přestat. Celou dobu nespouštěl oči z jejích vlasů.
„Jo,“ vyrazil ze sebe. „Stovku mám za 3,98. Ale on nemá modrou krev ani jiný kouzelnický triky, takže se to nepočítá.“
„Ty bláho, už s tebou kolečka běhat nebudu.“
Musela si přiznat, vzpomínajíc na tu obsesi na Serae, že teď ho odkládáním jednoduše týrá, a popošla k němu blíž. „Tak to zkus,“ pobídla ho. Přitiskl si pěsti k žebrům.
„Ale to nejde,“ zašeptal. Protože to bylo osobní a on očividně neměl ponětí, na co myslela.
Podívala se na kliku dveří, zamkla a vrátila se k němu. „A když zavřeš oči?“ Začal vrtět hlavou, a tak zamyšleně pokračovala: „Dobře, to není ono, chápu.“
„Nechápu, jak ti může nebýt trapně,“ pronesl. „Hej, Aadž, v zamčeným pokoji tě chce osahávat pán Keleb Caev, jdi na to.“
„Nebude ti hůř, když to budeš oddalovat?“
„Hůř už mi je,“ zašklebil se a spustil ruce podél boků. Pořád se díval na vlasy. Po dobrém to evidentně nepůjde. Sebrala příbory – „Hej!“ – a mávajíc na něj se posadila do tureckého sedu na postel.
„Koukni, pane Kelebe Caeve, narušuju ti osobní prostor.“
„Oukej, pochopil jsem.“ Vzal jí příbory a vrátil je na poličku, Aadž mezitím objala jeho polštář.
„Dělej s tím něco, pane Caeve, nebo –“
Keleb si děsivě rychle klekl k ní a zabořil jí obě ruce do vlasů. Aadž mu oplatila pohled a zatajila dech; myslí jí proběhla absurdní představa, že je rozježený červený lustr.
Keleb
Dostavil se současně pocit ponížení, vytržení a uspokojení. U Aadž se mu překrývaly roviny posedlosti a přitažlivosti, což vůči ní vůbec nebylo fér. Vzrušení nicméně pocítil jen nárazově, vyvolané tím, že se jí konečně dotkl, než se mozek přesunul k napravování kdovíjaké chyby v Matrixu.
Posadil se za Aadž a dělil jí kštici skoro vlásek po vlásku, aby si svět zase udobřil. Atavismus ve své nejryzejší formě, až na to, že jí nevybíral brouky ze srsti a nechystal se s ní založit tlupu.
Zaregistroval, že na něj mluví, a s nevolí se zastavil, ruce nechal na místě.
„Kelebe?“
„Slyším a někdy i vnímám,“ uchechtl se.
„Vadilo by ti, kdybych si sedla na židli, abych se mohla opřít?“
Zpanikařil. Vlasy by se pohnuly a musel by začít znovu. Ztratili by tím dvacet minut, což sice není tolik, ale…
„V pohodě,“ řekla rychle. „Jsem trpělivej lustr.“
„Bože, Aadž,“ zašeptal. Tohle zabere celý den, do pí… „Já vůbec nevím, jak dlouho to potrvá. Nechceš to zrušit? Můžeme to zrušit. Já se gis ani nechci učit, nesnáším to.“ Dovolil si to říct jenom proto, že věděl, že by to nezrušila; že si všiml, jak se na něj dívá.
Ani jí nepřinesl pití, ztratil se ve svém pošahaném Matrixu. Málem vyskočil z kůže, když to na chodbě navrhla, a myslel na to celou cestu.
„Budeš v tom dobrej, Bolte,“ odvětila a ramena se jí zatřásla smíchem. „Nic se neděje, jdi dál.“
„Můžu?“
„Můžeš.“ Znělo to něžně. Nedovedl to ocenit.
Když měl za sebou víc než polovinu jejího skalpu, největší nutkání přešlo. Prudce vydechl a pustil ji. Po obličeji mu stékal pot. Utřel ho do lemu trička a opřel se o zeď za postelí.
„Co se stalo?“
„Už je to dobrý.“ Podíval se na hodinky. Jeho „už“ trvalo čtyři hodiny deset minut. Jak se za tohle dá adekvátně poděkovat? Rascal by mu vřele doporučil, ať sežene nšraj a omluví se za to, že je debil.
„Jsi si jistej?“
Vzhledem k tomu, že začal vnímat její vůni, teplo její kůže a to, že sedí v tílku a kraťasech přímo před ním, má husí kůži a vlasy ne dost dlouhé na to, aby jí zakrývaly krk…
„Áno.“
S úsměvem se k němu otočila a klekla si, aby měli obličeje ve stejné výšce. Oříškové oči. „Skočím si na záchod a do jídelny. Jakou chceš zmrzlinu? Já totiž myslím, že si zasloužíme zmrzlinu.“
Zabijte ho někdo. Vydržela kvůli němu nepohodlně sedět, mít žízeň, hlad, nejít na záchod a teď mu navíc chce nosit zmrzlinu.
„Aadž…“ začal. Potřebuju tě pochopit.
„Mhm?“ broukla. Opřela se mu o stehna. Rudý poplach. „Hele, jestli mi nedovolíš tohle brát jako rande, udělám ti z těch tréninků peklo.“ Poklesla mu čelist. „A zrychli, fakt musím na malou.“
„Vanilkovou,“ plácl, pohnul se, dotkl se jejích rtů – a ona vysmátá couvla, odemkla a odešla. „Ježíši.“ Automaticky si přerovnal rozkrok. Přemýšlel. Co si může dovolit. Na co je příliš brzy. Co si dokáže dovolit. Co si nesmí dovolit. Nepředstavoval si to?
Vrátila se dřív, než to vyřešil, v igelitovém pytlíku dva nanuky; znovu zamkla, sáček hodila na stůl –
„Aadž,“ zašeptal tak tiše, že se sám stěží slyšel, protože si vlezla k němu. Chytil ji za pas, narovnal se jí vstříc. Objala ho kolem krku a přitiskla se k němu tak, že se mu ňadry opírala o hrudník a dotýkali se nosy.
Strašně ji chtěl, teď hned, jakkoli, a tak ji políbil a tím zbytečkem bytí, který se nezaobíral Aadžinými doteky, doufal, že to nepodělá.
Žádné komentáře:
Okomentovat