Těší mne, že se známe II.

Jan Skácel (1922-1989)

S Janem Skácelem mne seznámila nějaká kniha (těší mne kousky písní a básní v jiných dílech) nebo náhoda a posléze můj Muž. Nejprve šlo o úryvek z básně Rosa coeli (což je růže nebes po latinsku), který jsem vyznačila tučně.

sbírka Kdo pije potmě víno (1988)
báseň Rosa coeli

Na celém světě není tolik ticha

jako když sněží v Dolních Kounicích

a probořenou střechou katedrály

snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc

a němá luna na cimbálek hrá

stříbrný nástroj který nemá strun

pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí

kde byla dlažba dávno roste pýr

z přadena touhy panna odmotává

a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi

složila ruce v klín a zatajila dech

na nebi zvolna zhasínají hvězdy

a netopýr jí usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost

než ve vesmíru opuštěný kout

Ve studni času utopil se okov

na dno té studny nelze dohlédnout

Tuhle mi poslal Muž:

sbírka Dávné proso (1981)
báseň Píseň o nejbližší vině

Je studánka a plná krve

a každý z ní už jednou pil

a někdo zabil moudivláčka

a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto

a do dlaní tu vodu bral

a prohlížel ji proti světlu

a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel

tu vodu v prstech bože můj

a v prázdném lomu kámen lámal

a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil

a bál se ale neubál

a studánka je plná krve

a každý u ní jednou stál

- Je svým způsobem děsivá, ale zároveň nádherná a přesná.

- Mě neděsí, mně přijde jenom krásná a přesná a strašná.

Je mi z ní špatně a není mi z ní špatně.

- Jo, vím přesně, o čem mluvíš.

Nakonec jsem zjistila, že se mi od Skácela líbí všechno. První básník, který se mého nitra takhle dotkl.

Drény

nemám kam dosáhnout
a už z toho je mi špatně
blížíš se blížíš
tak mě roztrháš
struny mám v uších a srdeční sval
si utáhl choker a zaplakal

a studánka je plná krve
nevnímám než pach té oceli
moje droby dávno proklány
a mysl palčivá že necely
ona a já zkroucený žal zpěvníku

vzlyky zvracím přes drény do citů
vzlétám v soutěži bez ceny
pro vítěze já
docela
docela bezcenný
a teskný

Silly

kost
a na ní
ten bižuterní zámek
těžší než bys čekal
jestli ho serveš
zlomíš jí vaz
teda ty poslední kusy

třeba taky spí
u mříží
postele s jeho mikinou
a nedýchá
jako by ho chtěla

chtěla předběhnout
i křikem

Příšerně hezké

není to hezké?
příšerně hezké?
rozdrtím mozky emočním třeskem
cítíš cítíš
cítíš?
vůbec něco
moc zimy a pachů mi blokuje dech
vzdechnu, vzdechnu
vsaju plicní mechaniku
zdechnu
při sexu při pláči při milování
páni
asi jsi fakt geniální
že z našeho šukání se mi chce zvracet
věř si, čemu se ti zlíbí
já ten oltář postavím
klidně je mi zle, zle
zvráceně
shnilý tepny a zkvašený žíly
roztrhala jsem si ruce, ne?
otvírákem na pivo
tvým
stejně už to něco chtělo

Rozcvička 0.4

Básnický kalkul numr fír.

ústa kloužou po barvách bez ladu a skladu

zabíhám se do lesů kde zabíjím a kradu

černou kůží stvrzuji svou lásku k nenávisti

zapřísahám háje kde krása dluhy jistí

...

Jo, ten poslední verš je hrozně divný, nic mě nenapadalo.

Nanana

Bez mučení uznávám, že ten název je poněkud provizorní.

21. srpen 2018.

unavuju se

unavuješ mě

křídla kloužou po oleji

vláčíš mě po zemi a líbáš

moji duši v nádorech a vředech

v domě slepých, kde se sotva směju

spatřím krustu z mrtvol čarodějů

vysvěť moje vnitřnosti

zakresli do jádra Země

co jsem za stvůru, žlučí a lymfou

šepot tmy, z něj zašukaná prostěradla

říkám ti něha

posílám tě s vodou

do morku kočičích koster

plané smůly, krev na skleněné klice

mi říká, ať jsem zticha

už jsem hluchá

už slepnu, už se dělám

neurvi mi ruce, já je potřebuju

smysl života mi kondenzuje v mozku

embolie

to se dalo čekat

Tim-kun066 - Fatigue

Tak prej zase píšu básničky

16. srpen 2018, 22:56. To byly časy.

jizvy se kroutí, jizvy zpívaj velký hity

máš hlad a zalykáš se vlastní krví

nenávist je v tobě

spí a nespí, snila sodomii

vyrvi si srdce a zapij to džusem

seber se seber se

voda není krev, krev hnědne a hnije

vědomí je sten

zmije

kradeš životy, kradeš štěstí, kradeš pořezaný maso

nesníš nic a přežereš se

svaly se kroutí, svaly mizej v dáli

trháš vlákna

rozryješ kůži

sračky v trofických tkáních

zabiješ ZABIJEŠ ZABIJEŠ

[proč tu kurva není větší písmo]

zpívej

jako loni

lani

jiný kurvě

je to to samý

sama a sami

Jo, asi už je mi líp. Ish. Kurva. Jsem unavená.

Škrt, škrt, škrt, škrt…

Aktualizováno Čtvrtek, 16 Srpen 2018 23:13

Hubbleův teleskop - galaxie NGC 7331.

Blbá ochranitelská básnička

tvoje řezy mi hyzdí tváře

jenom ne od tebe

pozřu násilí

budu dýchat skrz mlhu

inverzi minulého

si stoupnu do cesty

prolíbám se k tvojí duši

a nabodám do ran všelijaký kytky

aby to nějak připomnělo lásku

aby to aspoň vypadalo

že chci tvý krvácení zastavit

přitom tvýmu jádru

chci servat plášť

a nalít mu čistýho vína

chci do něj vidět

jako do zrcadla

protože vím že tvoje řezy

mají být už jenom

MOJE

tak to chci, tak tvoje bolest

je tý mojí odrazem

a já ti ji sakra

všechnu

seberu

SILENTJUSTICE: Dream Princess Dream

Rozcvička 0.2

Básnický kalkul numr cvaj.

---

tříštivý granát mi pluje po vlasech

a rozplývá se do rubínů

střepiny mě hladí

na hrubost dvě stě čtyřicet

v kůži se chytá zrcadlo

a když světlem křísne o kámen

stávám se hlínou pod tvými botami

okvětím udýchaná

kořeny potají

Blabásnička: Gympl vibes

To jsem se takhle ve čtvrtek vzbudila s olověnou dekou na těle. Rozkošný návrat do dětství.

nehty v očních důlcích

a roztrhané lokty

a ostrá čepel v plicích

a zkrvavené prsty

a vymlácené zuby

a znásilněná mysl

a plno hnisu z huby

mnohem víc než snesu

---

vpleť mě do kola

a rozlámej mě na prach

pak mi vraz jablko mezi zuby

a dej si mě k večeři

Rozcvička 0.1

Básnický kalkul numr ajns.

všichni jsou mrtví

jenom o tom ještě neví

všichni jsou prázdní a mají stejná přání

s láskou tvořené autokarikatury

vidí si do hlav

slyší, v čem si brání

zpěv je pak iluze

proud notové vody

nechápu, co ti vadí

na odkrytí pravdy jsi ještě příliš mladý

Kapesníčkovej magnát

Blabáseň I. třídy (z-z-z-zbřezna?). Jen taková pro zasmátí, v mezihře mezi kapitolami. Komentář o vzniku, řekla bych, není třeba.

---

Chřipka

světlo má najednou
barev víc než sedum
vysokej hlas je vrtačka
do spánku a zubů

jsem kapesníčkovej magnát

nic vám nedám
můj nos je náročným zákazníkem
a polštáře maj body
za měkkou přítulnost

myslím že transformuju
na olovo

slyšíš tu pilu?
to nic, to se jen
můj krk učí mluvit

Téma týdne s nejvyšší pravděpodobností stvořeno nebude. Spousta mých démonů už se světu ukázala, a především si musím začít opakovat přírodní vědy...

Vaše prokrastinující

mrzutá

Maitter

Opus magnum, konečně exoplanety a Tak vypravujeme

Opus magnum je pojem pro Velké dílo alchymistů, tedy Kámen mudrců (filosofů, chcete-li), to mne ovšem nezajímá. Druhá možnost užití tohoto ó vznešeného slovního spojení spočívá v označování vrcholných uměleckých děl těch či oněch umělecky založených lidí, výhradně slavných. Od latiníků je to docela podraz, že slovo opus (práce, dílo) odporuje své koncovce a úplně klidně si žije život středního rodu, přičemž množné číslo zní opera. Hnus, velebnosti, že? Aspoň víte, proč jsou operní pěvkyně operní. Může za to italština.

---

Exoplanety

Exoplanety nejsou vůbec tak vzrušující, jak mylně napovídá jejich název (i když možná jenom mně, neboť výklad toho názvu je vskutku prostý). Také se jim říká extrasolární planety; jsou to tedy česky řečeno jakékoli planety nespadající do Sluneční soustavy, neobíhající kolem Slunce. Exoplanet.eu tvrdí, že dosud jich bylo objeveno a potvrzeno 1942.

To je všechno.

Mimochodem, πλανήτης - nebo spíše planétes, protože si navzdory spojeným silám geometrie a fyziky celou řeckou abecedu ve všech podobách nepamatuji - znamená poutník. "Planety" mají zábavný původ.

(Měla jsem si připravit žvást o asteroidech. Kdo ví, že je to totéž co planetka?)

Tak vypravujeme považuji za své malinké, osobní opus magnum, což je trochu smutné, jelikož po těch letech (kdy byla ztracená) začíná reznout a navíc se dělí o post s Křišťálovou holkou, ale to mne nijak zvlášť neobtěžuje. Tak vypravujeme v sobě mělo kus z mého pohledu na společnost(i), ze vzteku na šikanisty, z nicotnosti a nedůležitosti a příběhu, který se bude vyprávět bez ohledu na mrtvoly a lidský pokrok.

Pořád se mi líbí.

Podklad básně tvoří kus fotografie Amara (hořká). Amara i "její" báseň vznikly nezávisle na sobě a ani jedna z nich si před brzkým mrzkým ztracením publika příliš neužila.

Vaše hladová a nestíhající

Maitter

P. S. Očividně začínám fandit nadpisům a nalevořazeným závorkám. Nu, budiž. Pravděpodobně to nevydrží dlouho.

Sečteno

Taková jedna nepříjemná chaotická báseň, která tu bude zaclánět, aby se přehnaně nesvítilo na předešlý článek. Původně v ní neexistovaly závorky, nicméně autorovo šílenství v té ošklivé době dosahovalo téměř vrcholu / dna / co je vám milejší, takže posléze nabyly na nezbytnosti.

---

Sečteno

má tisíc jmen

(řve)

tisíc podob

(něčích)

svět je betonová římsa

(šedej přelud)

kolem mý duše nikdo nechodí

(zpívá)

jestli ji mám

(otevřený dveře)

jen krok

(déšť na slunci)

naklonění

(a ticho)

pět set hrůz

teď

teď poletí

Křišťálová holka

Schválně jak dopadne naplánovaný článek. A příběh, který vedl ke vzniku Křišťálový holky? Je dole pod básní, aby nezkresloval první dojem (kdovíproč mi to připomíná čtení poslední stránky jako první).

---

viděl jsem tam na lavičce křišťálovou holku
řekla dej si se mnou a buď v pohodě

kůži měla zrovna strašně horkou
pot na čele, bílé rty a smítka ve vlasech
odmítl jsem jemně, nejsem nezdvořilý

no tak pojď sem, ukážu ti, v čem stvořili světy
důvod, proč se vzdávat kráse apatie

na břehu mé mysli se plaše zdvíhal příboj
dál už jsem se neodvážil, bylo mi jí líto
její pohled pálil uprostřed té zimy
napadlo mě, že mi hledí do duše
že hledá

zeptala se, jestli nemám, čeho by se napila
podal jsem jí flašku, nejsem škrtil
beze slov pak vstala - ani zašeptání
místo viny tála divnou poezií
v ruce sklo, vtom naposledy ohlédla se
a chtěl jsem něco zavolat

všiml jsem si ve tvých očích nevyhraný války

nalhávám teď nejen sobě, že nebylo co
že mě nenapadlo jak

Inspirací mi byly příběhy dívky, která psala o svých zkušenostech s herákem - aspoň myslím, že to byl zrovna heroin. Pak přišly moje asociace a představivost a před očima mi vyvstala krystalová holka... v ruce sklo a moje depky.

rozsypaný

Bylo mi křehce, smutně a špatně. Lepší komentář bohužel nemám... konkrétní podnět si nevybavím.

Třetí Natašce

28. 7. 2015

Nataška. Říkala jsem Vám, kdo byla Nataška? Úžasná paní naprosto ohromující duševní síly. Při listování její básnickou sbírkou mě chytila poetická nálada... Jak hlásá název, jedná se o třetí báseň jí věnovanou.

Prsty se proplétají

knihou tvých básní
o životě
na stránkách úsměvy
letní objetí
do očí se vkradla
barva závoje
a listy papíru se krabatí
pod tíhou sentimentu

každý z nás bojuje
do úplného konce
a ty mi pomáháš i dnes
ve všech mých
malichernostech
nevzdám se
(jak bych jen mohla)
přísahám
tobě na počest

Suverénně nejstupidnější básnička na celém širém zlosvětě

Dobře, dobře... já vím, že se to nedělá, ale splašené hormony mi nedají spát. Rovněž jsem si v duchu přísahala, že měsíční pauza je největší možné zlo, hned za ní třítýdenní pauza následovaná pauzou týdenní... Nuže, seber se, Mai, krucinál!

Bohužel, v mé hlavě se pro vás vylíhl pouze tento donebevolající paskvil. Chemie je svinstvo. Růžovej svět, poníci, junykorni a podobná svinstva se však nekonají, takže stále ještě jsem v pořádku.

Říkala jsem si... kdybych psala básničku, byla by hodně špatná (a do smrti bych se za ni styděla). A potom jsem zcela kontraproduktivně začala psát básničku.

Hurá.

Ale nemějte obavy. O tomhle tématu už tu nikdy více neuslyšíte, nečiní mi sebemenší obtíže to dodržet.

---

O tupém úsměvu
naivního tupce
tupostí převyšujícího
ty nejhorší na světě
protože
[Bacha, tady končí ta úmyslně špatná část.]

na tebe zírám
tlemím se
a nenapadá mě ani jeden
snesitelnej verš
takže prostě

budu psát dál
že potřebuju ústav
a vanu ledový vody
a neposlouchat Guilty Filthy Soul
která vůbec nepomáhá

a nepsat si s tebou
protože mi nesvědčí
takový pozitivno
a mučí mě vlastní nervy
svými pokusy o
oběšení
stětí zakončení
[Nesmírně bezúspěšné pokusy o sebevraždu.]

nemá to smysl
zírám dál
hlava vakuová

pápá mozku
tady hormony!
[Grrr!]

kdybys to věděl
asi by ses zabil

[Nebo mě.]

takže chápeš

tuhle střední přechodíme
a až budeme od sebe aspoň
tři sta kiláků
možná ti to řeknu
[Ne. Půjdu se léčit.]

spíš ne
víš co
jsem to já
ten nebetyčnej vůl

[Léčení!]

fu

ahoj ve škole

[Přestaň - se - uculovat.]

Škola se zlepší o další krůček - notebook mi nyní umožňuje bleskurychlé zaznamenávání poznámek a jedna z mých teorií napovídá, že se konečně budu mít z čeho učit.

Moje psychika se rozrostla o zabouchlé já (před půlrokem, dnes obzvláště silně), tudíž další aspekt, kterého se chci co nejrychleji a nejúčinněji zbavit. Mimo jiné mne připravil o dnešní vyčerpání, z čehož vyplývá neobyčejně nepříjemná neschopnost během dvou tří hodin usnout.

Taky se mi chce brečet, protože se chovám jako debil. A to uculování, bože, to uculování je nejhorší.

Povídky jsou ve fázi obnovování. Dávám do pořádku jeden starý web (se zcela odpornou kostrou) a archeologické nálezy v tom místě se občas jeví být celkem užitečnými.

Prokristapána, už zase se culím. Ví někdo, odkud přesně se tenhle druh hormonů bere? Abych si to vyrvala z těla, rozkousala a dala kaprům.

Vaše naprosto tupá šílející

Mai

Těší mne, že se známe I.

Záplaty děravou hlavu stejně neučiní lepší, takže si dovoluji vytahovat ze záhybů mysli své poetické oblíbence a představovat je v této pochybné rubrice coby záblesky cizích kvalit mezi mými paskvily. Básně mohou být celé a také nemusejí, když se celé nelíbí.

---

Nemám nic svého, jen kouzlo v mezidobí,

moc mne těší, že znám...

Josefa Kainara.

Sbírku Velké lásky a sny,

kam patří jeho báseň

Hybeš

Buržoazie,

ta stará kuplířka,

na pytlech zlata

líně rozvalená,

dala si hrát

svou píseň zániku

kolovrátky

svých básníků,

že uschlá větev

přestárlého stromu

nám ukazuje do tmy -

jako domů,

že dítě, které

křičí při zrodu

věští tak zánik

ras a národů,

že pohyb života

je v cukání

a v křeči,

že čím jsme osamělejší,

jsme lidštější,

jsme větší. -

(Nutno dodat, že jsem ji našla

díky téhle nadpozemské

bytosti:

http://www.piste-povidky.cz/profil/ELIOT)

Krčím rameny (7. 4. 2013)

28. 7. 2015

Věřte mi. Už nemám nejmenší tušení, o co šlo, jen vidím tu apatii.

Začíná další šílený týden a na kapitolu pravděpodobně nebude čas. Tak aspoň blabásničku.

---

Krčím rameny

Sbírka: Ve frontě na bohorovnost

Chtěla jsem
napsat depresivní básničku,
ale něco se posralo.

Místo blyštivejch světýlek
a mistrovskejch děl
vidím prostě
sklo.
A pavučiny.

Jako by na tom záleželo -
co si myslím o zdejším prachovišti,
jaké je mé mínění o životě,
(vesmíru
a vůbec.)

Venku dál mrzne
a lidi štěkají,
že je to na dvě věci.

Pár vloček ustrnulo v plavné póze
zbytek však roztál...
Nic se nezměnilo.

Takže se nevzrušuju.

Asi
už mám prostě dost.