(EH) Kapitola 2 – V táboře děsoelfů

Kapitola 2

V TÁBOŘE DĚSOELFŮ

She was rough, she was wild
She was way out of her mind

Člověk by řekl, že aspoň Tolkien trefil ty elfy správně. Ale ne. Elfové jsou strašidelní jako kráva. Kráva s prionovou nemocí. Osahat si vlastní elfí uši je jedna věc, ale zírat na cizí elfí uši je něco docela jiného. Není to fajn. Zvlášť když se pak vzbudíte ve slámo–

Nasála jsem vzduch tak prudce, že jsem se jím skoro zalkla. Vymrštila jsem se do sedu, seskočila z – postele? – přikrčila se k zemi, zadržela dech. Sešlapaná žlutá tráva pod nohama. Proutěná mříž kolem mě, hnědožluté křeslo, obdélníkový otvor se závěsem. Miniaturní slámové šapitó místo stropu. Po vnitřku chatrče se rozlézala oranžovost pozdně odpoledního slunce a vzduch byl cítit sušeným lesem. Uech, beztak jsou tu všude mravenci. Nesnáším ty kousavý mrchy.

Nic mě nebolelo, nemohla jsem ležet dlouho. Grin... tu nebyl. Prima. Vždycky jsem chtěla umřít sama.

Dřív než se moje představivost stihla stočit k obrázku mrtvoly hníjící si takhle venku v jeden parný podvečer, všechny myšlenky zahradil vypasený otazník. Grin neměl uši až nad hlavu. Takže kde jsem je viděla?

„Hej, děvče.“

Zařvala jsem za tím zvukem jako lev a neidentifikovaný mluvčí vyletěl metr dvacet. Tuhle zdvořilostní frázi jsem se naučila na zakládce. Děti na zabití i mudrující dospělí se překvapivě snadno nechají odradit, když si hrajete na krále zvířat. Můj zvučný hlas a zakřivené obočí záporňáka odvedly svou práci a, samozřejmě, kousání a škrábání na tom taky neslo svůj nemalý podíl. 

Z druhé strany postele na mě zlostně zírala drobná mladá žena, vmáčklá do onoho proutěného křesílka s dekou coby polstrováním. V podstatě s tou hadrovitou pokrývkou splývala, světle hnědými vlasy počínaje a podobně pestrými šaty konče, takže jsem si moc nevyčítala, že mé pozornosti unikla.

Něco mi hlavě zapadlo na své místo jako puzzle. Její uši! Chrupavčité špičky se kroutily ještě dva centimetry nad ženinou hlavou. K téhle osobě tedy přišel Grin, ta krysa, a ona mě pak odnesla sem. Při své drobnosti musela mít nechutně dobrou fyzičku, aby unesla třiapadesát kilo živé váhy. Nebo tu bylo děsoelfů víc. No sakra, to je šílený. Postavila jsem se čelem k ní, oprášila se a založila si ruce na prsou.

„Víš, takovouhle scénu jsi udělala, hned co ses poprvý probudila, ale stejně jsi mě vyděsila.“ Mračila se. Docela jsem chápala její rozčilení, i když jsem si ze svého prvního procitnutí pamatovala jen ty uši. „Předtím jsme tě prostě znovu uspali. To nám nemůžeš vyčítat.“ 

„É… jasně, pardon…?“ Moje pozice nevypadala dost výhodně na to, abych si vyskakovala hned od začátku. „A kde je Grin?“ otázala jsem se sofistikovaně.

„Grin s námi nežije.“

„S námi? Co? Jak jako?“ 

Na její tváři se objevil maličký zubatý úsměv. „Mít tu někoho, kdo vůbec nic netuší, je vážně k popukání.“ A než jsem se odrazila od země, abych přeskočila postel a rozsápala ji, dodala: „Grin tu nemá co pohledávat, je z opačný strany barikády. To, že tě přivedl, je absurdní laskavost z jeho strany.“ 

Nechápala jsem. Nechápala jsem vůbec nic z toho, co mi řekla. Tak jo. Začneme něčím jednoduchým. 

„Já jsem Kailie. Jak se jmenuješ?“ Z nějakého důvodu ve mně prozrazení vlastního jména vyvolávalo nepříjemné pocity obnaženosti, ale to se asi stává, když vidíte zelenou zelenější, žlutá vypadá stejně chutně jako broskvový džem a zapřádáte rozhovor s elfkou. Normálka.

„Marta. Zastupuju Světlonošku. Nelíbíš se jí.“

„To nechápu, protože já mám Lucifera ráda.“ Zpražila mě pohledem. Poznámka číslo jedna: Marta není úrodná půda pro Kailiin humor. 

„Kailie je dost divný jméno pro Češku.“ Špulila rty. Celkem roztomile. Stoprocentně by si pouštěla starou Taylor Swift a Ilonu Csákovou k tomu.

„Za to já nemůžu, narodila jsem se ve Washingtonu.“

Automobil Marta. Z podezřívavě přimhouřených očí na vykulené hvězdičky a srdíčka za 0,2 sekundy.

„To –“

„Ve státě Washington, ne v D. C.“ Zpátky k vražednému výrazu za 0,1 sekundy. Věděla jsem to. Ještě nikdo nereagoval jinak. Pokaždý to byla sranda. „Jsem z Rentonu, to je město velký asi jako Pardubice. Přestěhovali jsme se, když mi byly čtyři.“ Proč jí to říkám? Ví elfové vůbec, jak se jmenujou města v Česku? A pak mnou projel šok. Jsme ještě v Česku?

„To je škoda,“ povzdechla si. Očividně si už plánovala výlet. Sklopila pohled ke své levé dlani, pak zatřepala prsty a prohlásila: „Tak jo, jdeme, Světlonoška se vrátila. Hned tě za ní vezmeme.“

„Počkej, hele…“ Marta se zarazila u vchodu do chatrče a podívala se na mě modrozelenýma očima. „Kde teď jsme?“

„Kousek za městem, za teplárnou.“ Kámen ze srdce pryč, vzrušení zpátky. „Schovaný.“ Mrkla na mě. Jasně, jsme spiklenci, určitě.

„Hele, a co dělá Světlonoška?“ pokračovala jsem opatrně.

„Světlonoška je šéfka. Vede a organizuje naši skupinu. Umí člověka zabít světlem.“ Zašklebila se, když jsem se zakuckala.

„Neptej se, uvidíš.“

„No fajn, jasně, žádnej problém.“ Lebka mi kvůli otázkám rozhodně nepraskala ve švech. Jsem suverén. „Proč mě Grin praštil?“

„Nepraštil tě. Uspal tě. K tomu zaklínadlu stačí dotek.“ Zaklínadlo, aha, oukej.

„Bolelo to.“

„Asi ses mu nelíbila.“

Zavrčela jsem. Marta mě poplácala po zádech.

„Jsem si jistá, že si najdeš spoustu kamarádů,“ řekla blahosklonně.

Věnovala jsem jí moudrý pohled. „Začínáš mě mít ráda, cítím to.“ Cukl jí koutek úst a nozdry, ale udržela se. Zakřenila jsem se. Měla bych si dát bacha, protože dneska mě lidé, kterým jsem se údajně zamlouvala, akorát mlátili do hlavy.

Elfové tábořili na louce uprostřed ničeho. Zřejmě ne legálně. Proutěná stavba, v níž jsem se probudila, se nacházela ve vnějším okruhu. Nepříliš pravidelně, ale jakž takž do kružnic byly rozestavěné další stany různých velikostí, dohromady jich tu stálo asi třicet. Mezi nimi visely šňůry s prádlem a všechno mělo stejně nevýrazné teplé barvy; a ty mi z nějakého důvodu zároveň připadaly příjemně syté. Vchody se otevíraly směrem ke středu tábora, kde se nacházela ohniště a šapitó pětkrát vyšší než ta ostatní. Marta mě bezstarostně vedla skrz, dlaň na mém rameni. A celou cestu k hlavnímu stanu na mě zírali elfové. Vylézali ze svých úžasně jednoduchých obydlí, aby se pokochali totálně zmateným novým přírůstkem. Rovní jako svíce, dlouhé uši jim trčely daleko do stran, vysoko k nebi či do všech úhlů mezi tím. Někteří byli maskovaní jako já předtím – mno, předpokládám, že lidi to nebyli. Na rozdíl od cvrčků a komárů nikdo ani nedutal. Jsem hvězda dne.

Zdálo se mi to. Neexistovalo, nemohlo existovat jiné vysvětlení.

A tak jsem vybuchla smíchy. Rozřehtala jsem se tolik, že mi vyhrkly slzy, ohnula jsem se v pase a vyděsila Martu.

„Kailie?“ ozvala se znepokojeně. Skoro jsem ji neslyšela.

„Jsem elfka, vole!“ Zajíkala jsem se a škytala, ale v porovnání s budoucností to vlastně vůbec nebyl nejšílenější den mého života. Ne. Mělo to být o dost horší, vtipnější a dobrodružnější. Jenže… nejdřív jednoduše o hodně horší.