(EH) Kapitola 3 – Mohlo být hůř

Kapitola 3

MOHLO BÝT HŮŘ

Tie your mother down
Or you ain't no friend of mine

Po několika notně zoufalých prosebných pohledech a rozrušení bandy elfů se Martě podařilo dostrkat mě do hlavního stanu v použitelném stavu. Tři metry před ním jsem zakopla a šlápla na kraj ohniště, ale moje tenisky přežily a kůži jen olízlo horko. Vyprskla jsem. Byl by stačil jeden malý vtípek a smíchy bych se zhroutila znovu. Snažila jsem se upamatovat, že nechci zas tolik ztrapnit Martu.

Automobil Marta, hih. Střelila po mně znepokojeným pohledem a já násilím stiskla rty.

Přestože člověk obvykle očekává šero, když vstupuje do stanu, ani mě nepřekvapilo, že mě hned ve vchodu šlehl světelný bič a opět mi začaly slzet oči. Marta sundala ruku z mých zad.

„Pamo, vedu ti tu –“

„Kailie,“ dořeklo trpce stvoření přede mnou. 

Zpozorněla jsem dřív na nevědomé než vědomé úrovni, a když se ty dva levely konečně dohnaly, vypadlo ze mě: „Pamelo?!“

Nic mě nemohlo ohromit víc. Pamela seděla se zkříženýma nohama na nízké matraci překryté bílým prostřeradlem nebo čím, položené několik metrů od vchodu. Zpod kůže jí prosvítalo… něco. Plazma, fosfor, tekuté světlo – kdo ví, čím se takovej Světlonoš vlastně krmí. Sledovala jsem morbidně zdůrazněné cévy v jejím obličeji, na pažích a nohách. Co to sakra je? Nevěděla jsem, jestli se z mé fascinace vyklube zájem, nebo odpor. Jako by v mé sestře zamrzly žárovky se vzorem blesků, větví a pavoučích nohou.

Fakt nesnáším hmyz.

„Kde se tu bereš, skrčku?“ houkla na mě nepřátelsky. Pohledem sjela k mému náramku a nakrčila nos. Sklopila jsem oči a všimla si, že ztmavl do plísňově šedozelené. Hruď mi proťala štítivá hrůza. Strhla jsem náramek a pár sekund zběsile třela ruce o kraťasy. Juta se na ušlapané trávě změnila v něco ještě tmavšího a rozpadla se na prášek. Super, brzo bude hnojivo i ze mě. A pak mě hrdě rozprášíš nad svojí UV zahrádkou.

„Tak to vypadá, když se stýkáš, s kým nemáš,“ prohodila suše. „Nějaký Tmavý tě zahodil u našeho prahu.“

Čekala jsem, kdy ve mně přestanou explodovat nálože absurdna. Dlouho. Ještě dýl.

„Můžu odejít?“ vpadla Marta do začátku velice napjaté konverzace.

„Ano.“ Pamela k ní krátce zalétla pohledem a pousmála se. Marta vyplula ze stanu.

Všimla jsem si, že Pameliny uši nesvítí. Stáčely se dozadu těsně podél lebky a tvořily na jejím těle jediný kousek zdravého nejasu. Neubránila jsem se myšlence, jestli sestra svítí úplně všude, ale takové věci jsem o ní vědět nechtěla, a tak jsem tu bezbožnou představu rychle zahnala.

Stvořil elfy bůh? He? Jsou bohové? Ježiš, jenom to ne.

Civěla jsem Pamele na obličej a prosluněné bělmo, načež jsem konečně propustila čelist z vězení sebeovládání a cítila ji spadnout až na Nový Zéland.

„Co se ti stalo? Jak můžeš být… takováhle?“

„To, že se od sebe různí elfové něčím liší, je věc, která tě zaráží nejvíc?“

„Ty vole, ne asi, nejspíš proto, že máš LEDky v orgánech místo v lustru,“ zaprskala jsem.

„Nevíš, na co všechno sis zavařila, ale evidentně ti vstřebávání nových situací jde docela hladce.“

Ty... Zaťala jsem zuby. Hodná Kailie, nemluví nahlas.

„Důvěřuješ všemu, co je jiné než známé…“ Jo, Grin byl přešlap. Mělo mě napadnout, že fantastické věci se v realitě scvrkávají na groteskní a bolestivé. „… což značí, že pud sebezáchovy sis za ta léta ještě nevypěstovala, ale u tebe mě to ani nepřekvapuje. Jsi zaostalá už od narození. Přestaň se šklebit, to je fakt. Povím ti ještě něco, než se pustíme do té nudnější části.“ Pamela se napřímila. I vsedě jako by na mě shlížela. Těch třicet centimetrů navíc oproti mně jí dost nahrávalo. „Jsem tvoje biologická matka. A odteď mě budeš oslovovat pouze Světlonoško.“

Cože, kurvajíčkasnáší?

S údivem jsem zaregistrovala, že jsem žuchla na zadek. Nohy se na mě vykašlaly krátce po zaznění slova „matka“. Zasténala jsem. Barvy ztratily vábivý odstín a rozbolela mě hlava. 

„Co to meleš? Moje matka, ve dvaceti! A nemůžeš se nějak zhasnout, do háje?“ Nic mě v životě nenervovalo víc, přísahám bohu. 

„Nechce se mi. Je mi 127, ty skrčku.“ 

Je zajímavé, jak silný odpor může člověk cítit vůči jinému člověku. Elfka vůči elfce. To je fuk.

„A naši jsou tím pádem co?“

„Nic. Vata. Rekvizita.“

Bolelo mě i břicho. Nedokázala jsem se na ni dívat přímo.

„Kdo se o tebe staral? Kdo ti věnoval pozornost? Já. ,Naši‘ polovinu času netušili, že jsi doma. A víš proč?“

Pověz mi to. Hezky si na mě šlápni ještě o něco víc. Asi na místě hodím šavli. A pak ti zlomím nos.

„Kvůli očarování. To je všechno. Jsi plod znásilnění Světlé Tmavým. Nechtěla jsem tě porodit, nechtěla jsem tě vychovávat, nechtěla jsem zjišťovat, kterou stranu jsi zdědila. Chtěla jsem tě vykuchat. Ale pak mi to přišlo líto. Nemůžeš za zločiny války. Tak jsem se ti stala aspoň sestrou.“

Zpracovávala jsem, co mi řekla. Jsi plod znásilnění… chtěla jsem tě vykuchat. Převládla ve mně hrůza. Vzápětí jsem zaslechla zašeptání, něco jako „jašene“, a zalila mě otupělost. Jako by někdo vzal hromadu emocí, komprimoval ji, zavřel do krabičky a tu mi nacpal do hrudního koše místo plic. Pokusila jsem se o nádech. Šlo to. Fajn.

„Tebe znásilnili?“ Jednoduše kývla. „To je mi líto.“ 

No, velká část jejího chování doma (doma? jsem někde doma?) teď dávala smysl. Kromě toho, že očividně vedla tuhle skupinu cvelfů – tuhle část jsem nechápala. Jak mohli uznávat někoho tak dětinského? Jak moc se lišilo její chování u nás a tady?

„A kdo byl teda můj otec?“ zašeptala jsem.

„Nevím,“ vyplivla se zuřivým opovržením. „Neptala jsem se ho na jméno, když do mě bušil.“

Ježíši. Dnešek se přehoupl v noční můru. Přála jsem si, aby tu byl Radek a objal mě. 

„Našla jsi ho? Zabila jsi ho?“

Tohle ji překvapilo. Nebo mě možná chtěla spálit na popel, proti tomu světlu těžko určit výraz. Chvíli mlčela a já z ní najednou cítila takovou hrozbu, že jsem se musela zaklonit, jako by se té emocionální vlně dalo uhnout. 

„Chtěla jsem. Ale ne.“

„Já bych ho zabila.“ Zášť z principu. Bože můj, moje máma není moje máma. Počkat, takže kde jsem se narodila? Jak vznikl můj rodný list?

„Očarování.“ 

Aha, takže otázky jsem řekla nahlas.

„Ten narámek,“ spustila Pamela a přehodila si nohu přes nohu, „se rozpadl, protože jsi možná Tmavá. Dost možná jenom dotekem toho Tmavého, co tě přinesl, těžko říct.“ Tolik nenávisti v jednom člověku… Elfovi. Pojmy pitomý. „Ověříme to večer rituálem. Být tebou doufám ve Světlo.“ Jo, jo, na konci tunelu. 

„Prima,“ zatrylkovala jsem a vyškrábala se na nohy, nečekaně odhodlaná odsud navěky zmizet. „Díky, nechci. Chci domů. Nikomu neřeknu o ničem z tohohle, vážně. Jenom chci domů. Jestli bys mi zase mohla odčarovat ty uši…“

Něco bliklo a v tu ránu mě za paži zase držela Marta a vedla mě pryč. Barvy byly ještě sytější než předtím a jaksi tmavší. A roztřesené. Takhle to vypadá, když jste sjetý? 

„Neplač,“ ozvala se Marta tichounce. „Mohlo to být horší. Moje zaklínadlo nevydrží dlouho, ale dostaneš se do stanu.“

A tak jsem se tam dostala a probrečela zbytek odpoledne, zatímco Marta se schoulila v křesle a neřekla ani slovo.

*** 

„Jsme ve válce,“ hlesla Marta, pohled upřený ke vchodu, kde už číhalo šero. Niterně mě bolelo i dýchat, ale vzlyky si daly pohov a já se za doprovodu několika nadávek dokázala zeptat, co se tu děje a proč nemůžu domů. 

„Jde o to… Nemáš žízeň?“ zeptala se zničehonic a snad poprvé se vrátila pohledem ke mně, beztak nejzajímavějšímu bodu dne. Oplatila jsem jí ho. 

„Koukej. Není to všechno jenom hnusný.“ Trochu jsem se na posteli posunula, abych viděla na zem, kde si drobounká Marta dřepla. Položila na ni dlaň. „Má,“ řekla s konejšivým úsměvem, zvedla ruku a za ní se zpoza suché trávy vynořilo dost kapek vody na to, aby vznikl malý šálek, jenom z vody. Ten mi podala a já zírala jak vyoraná myš střídavě na ni a na vodu ve tvaru hrníčku bez ucha.

„Jak to mám chytit?“

„Prostě si to vezmi a napij se jako z porcelánu.“

Jako ve snu jsem poslechla a málem vykřikla nadšením, když se ukázalo, že voda drží tvar i v mojí ruce. „Ty vole, ty vole, ty vole…“ Vzpomněla jsem si, že se chci napít, a vyzunkla tu trošku na jeden zátah. Ách, miluju vodu. Prsty najednou nic necítily. Po vodě ani památky. Zmateně jsem se podívala na Martu.

„Kalíšek je z vrstvy vzduchu. Ta se rozpustí, když si vezmeš všechnu vodu.“

„Uf. Už jsem myslela, že to nebyla skutečná voda. Byla vůbec pitná?“ S křížkem po funusu, holka.

Zatvářila se uraženě. „Mně z ní nikdy špatně nebylo.“

„Promiň. Můžeš mě to naučit?“

„Jo,“ zasmála se.

„Bože, děkuju!“ Seskočila jsem na zem vedle ní. „Takže jak?“

„To zaklínadlo je Má. Nemá nic společnýho se slovem můj, jenom zní stejně. V zaklínací řeči to znamená voda.“

„To je všechno? Jenom položím ruku a řeknu Má? Můžu takhle vyčarovat i jídlo?“

V jejích očích jsem právě degradovala na děcko. Přepnula do učitelského módu.

„Ty tím nic nevyčaruješ. Přivoláváš. Můžeš si přivolat jabko ze stromu, když se ti ho nechce trhat. To je zase Lohé. Ale tady jabloně nemáš, tak šup, vodu.“

Zakřenila jsem se na ni, položila ruku do pichlavé, až moc barevné trávy a řekla: „Má.“ 

Nic se nestalo. Čekala jsem, že se moje zklamání zhmotní a začne žalostně výt, ale opět nic.

„Ach, zlatíčko, to nevadí,“ jala se mě Marta okamžitě utěšovat. „Ani nejsi úplně očištěná. Ten Tmavý z tebe smyl hodně maskování, ale ne všechno, takže ti to ještě nepůjde. Počkej do rituálu, po něm ti bude mnohem líp.“

„A co ten rituál dělá? Počkej – v jaký jste sakra válce?“ Do prčic, měla jsem se k tomu vrátit o dost dřív. „Ne, nejdřív ten rituál.“

Marta ztěžka vzdychla. „Ten rituál tě očistí, nic víc. Najde tvoji podstatu –“

„Co je moje podstata?“

„To, jestli jsi Světlá, nebo Tmavá. Vždycky jedno z těch dvou převažuje. A pak tě tou podstatou jakoby… obalí. Vyplní. Jakýkoli kouzlo na tobě kdokoli předtím zanechal, bude pryč. Budeš to jenom ty.“

Hustý. To mě výrazně uklidnilo a uvolnilo kapacitu mysli jiným věcem. 

„A ta válka?“

Zachmuřila se a přitáhla si kolena k hrudi. „Jo…“ 

Rozhlédla jsem se po trávě a po chvíli pátrání zmerčila macatýho rudýho mravence. Vmžiku jsem stála na nohou. Oprášila jsem se a vylezla do relativního bezpečí postele. 

Marta zvedla obočí, ale nekomentovala to. 

„Je to taková válka neválka. My utíkáme a oni nás postupně vyvražďujou.“

Vybavila jsem si náhodnou armádu z nějakého dokumentu, jak táhne krajem, vraždí, znásilňuje…

Vykuchat...

„Kdo oni?“

„Tmaví.“

Rozbušilo se mi srdce. Grin se choval pitomě, ale nevypadal na sociopata. A třeba mu ve skutečnosti bylo dvě stě a nenáviděl mě do morku kostí. Vynadala jsem svojí fantazii, že si v Bitce dovolila v koutku mysli představovat, jaké by bylo, kdyby mě políbil. Někdo. Ne nutně Grin. Jenom se zrovna nachomýtl u mého pubertálního mozku.

„Ale proč?“ zeptala jsem se.

„My chceme být spojený s přírodou. Tak, jak je. To je všechno. Oni ji ničí. Oni…“ Zajíkla se.

„Ty už jsi s nima bojovala?“ špitla jsem. 

„Zneužívají sílu vesmíru, víš?“ Asociace na Star Wars se mi tak nehodila. „Berou ji a nic nevrací a cpou ji do zbraní a neživejch věcí. Tak to nemá být. Je to proti řádu světa, proti všemu, co existuje.“

„Ale to dělají i lidi.“ Sklapni.

„A je to strašně špatně. Lidi aspoň neumí pracovat se sílou samotnou, jen se…“

Do stanu strčil hlavu elf v rezavém svršku. Marta k němu vzhlédla. 

„Můžem,“ zahlásil a zmizel.

Poplácala se po stehnech. „Rituál,“ usmála se na mě. „Neboj, bude to rychlý.“

Budu to já, říkala jsem si cestou ke konci tábora. V kruhu tam stála spousta lidí. Elfů. Budu to jenom já. Umírala jsem zvědavostí.