Představuji Hlídku světel, rok dva starý experiment (nepřekvapivě nedokončený). Hlídka světel je v mnohých ohledech otřepanou záležitostí. Je to pubescentní fantasy, která se snaží žít. Vystupují tu dobré postavy a zlé postavy, polovičaté postavy, nevyjasněné postavy, zrůdy, nad(ne)přirozená místa a schopnosti, staročeština, jednání z celkem lidských pohnutek a nejméně dva mladiství v hlavní roli. Pokud nejste fanoušky žánru, snad Hlídce trochu přidá na zajímavosti, že ji píši já a že moje charaktery jsou pozoruhodní z povolání, jinak bych je zabila.
Bludičkový výbor přeje všem příjemné čtení.
Hlídka světel
Prolog
Zasvěcení
Výmalbu místnosti nikdo nepřeháněl. Obyčejná bílá omítka. Sem tam na zdech zasvitla jakási žlutooranžová, kterou byly dříve vyvedeny zdobné prvky; postupem osamělých let je slunce vyšisovalo. Dnes se všechny stěny zašedle mračily, pohovku a stolek uprostřed pokoje s dřevěnou podlahou pod sebou schovával prach. Pro dvě osůbky, které tu stály, vypadal obývák obrovský.Dívce už táhlo na devět let, ale postavou byla malinká a myslí dětsky naivní navzdory své tvořivosti. Spodní ret se jí třásl a z očí tekly slzy. Nikdy jí nebylo takhle smutno. Nikdy to zevnitř tak nebolelo.
"Eleonoro," oslovila ji její drobná společnice. Dívka popotáhla a obrátila se k postavě ještě o hlavu nižší, než byla sama. "Posloucháš pozorně, Eleonoro?"
"Jo. Ano," zablekotala dívka, snažíc si upamatovat, jak má odpovídat holčičímu stvoření, které nebylo holčička.
"Jméno," připomnělo bezvýrazně stvoření.
Eleonora pořád brečela. "Ano, Truzo." Hlas jí přeskočil.
"Jména jsou důležitá, Eleonoro," pronesla Truza tiše, ale jasně.
"Já chci domů," zafňukala Eleonora.
"Půjdeme domů."
"K tatínkovi."
"Ne." Stvoření zesmutnělo. "Vždyť tě tu nechal samotnou. Jaký tatínek tohle dělá?"
Eleonora hlasitě zaštkala a dřepla si na zem, protože ji od dlouhého stání rozbolela chodidla.
"Nenechal! Nenechal!" křičela nešťastně. Natáhla nohy. "Uvidíš!" Zoufale rozkopala silnou vrstvu prachu kolem sebe a odřela si lýtka o tyčící třísky. Truza svraštila obočí.
"Moc mě to mrzí, Eleonoro."
"Nene! Jsi zlá."
"Nejsem zlá!" užasla Truza. Dívce zřejmě došlo, že by ji vlastní otec bezdůvodně neopustil. Avšak brzy ji podobné myšlenky přejdou. "Jak tě to napadlo? Pojď sem, Eleonoro."
Dívka si všimla, že jí z nosu teče nudle, a protáhla obličej.
"Nemáš kapesník?" fňukla, jako by si, k Truzině rozčilení, stále neuvědomovala, kdo si ji bere do péče. Jak důležitou se posléze stane.
Truza se zamračila, cosi zavrčela a Eleonora najednou zjistila, že slzavá rýma je ta tam a tváře i oči má suché. Údivem oněměla. Cítila, jak lítost pomalu ustupuje, pak také neurčitý pocit, že jí mezi prsty proklouzává nějaká myšlenka. Zaposlouchala se do Truzina mumlání. Už věděla, že když Truza mluví tímhle nesrozumitelným jazykem, nesmí vydat ani hlásku, ale jen co se stvoření odmlčelo, dívka svižně vyskočila na nohy.
Truza ji zkoumavě pozorovala. Jestliže čár provedla správně, velká část počátečních problémů byla právě eliminována. Jestliže ne... inu, změna zabere delší dobu.
Zdálo se však, že dívka je úplně v pořádku. Nepatřičně, ano, nepřirozeně. Ale na tom Truze nezáleželo.
"Je to tu špinavý," poznamenala dívka. Truza se na okamžik zatvářila překvapeně. Očekávala zmatení. Strach. Možná přímo paniku. Vše kromě stoického klidu - ten se k dívence vůbec nehodil.
"Můžeme jít jinam," nadhodila Truza.
"Kam?" Vypadala zaujatě. "Jak se jmenuješ?" Dívka vykulila oči a Truza užasla nad bledou známkou humoru v jejím hlase. "Jak se jmenuju já?"
"Já jsem... uvidíš. A kdo jsi ty, to nevím," zasmála se Truza upřímně nadšeně. Dívka sklopila pohled ke svým rukám. Na konečcích prstů jako by jí neslyšně přelétaly modré jiskry, nepředstavitelně tenké zářivé stužky, a v jejím obličeji se poprvé od zapomnění mihly obavy. Zničehonic působila mnohem dospěleji.
"Je mi divně."
"Na to si zvykneš," špitla Truza. "Teď si potřebuješ vybudovat osobnost."
Dívka zvedla obě obočí.
"Jako Divná?" nadhodila suše.
Truza si nemohla přát lepší výsledek.
"Eleonoro," oslovila ji její drobná společnice. Dívka popotáhla a obrátila se k postavě ještě o hlavu nižší, než byla sama. "Posloucháš pozorně, Eleonoro?"
"Jo. Ano," zablekotala dívka, snažíc si upamatovat, jak má odpovídat holčičímu stvoření, které nebylo holčička.
"Jméno," připomnělo bezvýrazně stvoření.
Eleonora pořád brečela. "Ano, Truzo." Hlas jí přeskočil.
"Jména jsou důležitá, Eleonoro," pronesla Truza tiše, ale jasně.
"Já chci domů," zafňukala Eleonora.
"Půjdeme domů."
"K tatínkovi."
"Ne." Stvoření zesmutnělo. "Vždyť tě tu nechal samotnou. Jaký tatínek tohle dělá?"
Eleonora hlasitě zaštkala a dřepla si na zem, protože ji od dlouhého stání rozbolela chodidla.
"Nenechal! Nenechal!" křičela nešťastně. Natáhla nohy. "Uvidíš!" Zoufale rozkopala silnou vrstvu prachu kolem sebe a odřela si lýtka o tyčící třísky. Truza svraštila obočí.
"Moc mě to mrzí, Eleonoro."
"Nene! Jsi zlá."
"Nejsem zlá!" užasla Truza. Dívce zřejmě došlo, že by ji vlastní otec bezdůvodně neopustil. Avšak brzy ji podobné myšlenky přejdou. "Jak tě to napadlo? Pojď sem, Eleonoro."
Dívka si všimla, že jí z nosu teče nudle, a protáhla obličej.
"Nemáš kapesník?" fňukla, jako by si, k Truzině rozčilení, stále neuvědomovala, kdo si ji bere do péče. Jak důležitou se posléze stane.
Truza se zamračila, cosi zavrčela a Eleonora najednou zjistila, že slzavá rýma je ta tam a tváře i oči má suché. Údivem oněměla. Cítila, jak lítost pomalu ustupuje, pak také neurčitý pocit, že jí mezi prsty proklouzává nějaká myšlenka. Zaposlouchala se do Truzina mumlání. Už věděla, že když Truza mluví tímhle nesrozumitelným jazykem, nesmí vydat ani hlásku, ale jen co se stvoření odmlčelo, dívka svižně vyskočila na nohy.
Truza ji zkoumavě pozorovala. Jestliže čár provedla správně, velká část počátečních problémů byla právě eliminována. Jestliže ne... inu, změna zabere delší dobu.
Zdálo se však, že dívka je úplně v pořádku. Nepatřičně, ano, nepřirozeně. Ale na tom Truze nezáleželo.
"Je to tu špinavý," poznamenala dívka. Truza se na okamžik zatvářila překvapeně. Očekávala zmatení. Strach. Možná přímo paniku. Vše kromě stoického klidu - ten se k dívence vůbec nehodil.
"Můžeme jít jinam," nadhodila Truza.
"Kam?" Vypadala zaujatě. "Jak se jmenuješ?" Dívka vykulila oči a Truza užasla nad bledou známkou humoru v jejím hlase. "Jak se jmenuju já?"
"Já jsem... uvidíš. A kdo jsi ty, to nevím," zasmála se Truza upřímně nadšeně. Dívka sklopila pohled ke svým rukám. Na konečcích prstů jako by jí neslyšně přelétaly modré jiskry, nepředstavitelně tenké zářivé stužky, a v jejím obličeji se poprvé od zapomnění mihly obavy. Zničehonic působila mnohem dospěleji.
"Je mi divně."
"Na to si zvykneš," špitla Truza. "Teď si potřebuješ vybudovat osobnost."
Dívka zvedla obě obočí.
"Jako Divná?" nadhodila suše.
Truza si nemohla přát lepší výsledek.
Prolog - 1. kapitola: Skvrny a telefonáty
Žádné komentáře:
Okomentovat