28. 7. 2015
Tahle je extra osobní. Dlouho jsem, znajíc své duševní stavy, dusila a odháněla výjimečnou existenci, jež nakonec oprávněně zatoužila po něčem jiném. Problém tkvěl v provinilosti, která v existenci po rozchodu vyklíčila do enormních rozměrů, a neschopnosti pochopit, že "já jsem do háje v pohodě, srovnám se, jenom mi dej chvilku, oukej?"
Byl to trošku masakr.
Poprvé jsem se pokusila o něco, co připomíná rým, sem tam.
S vinou po boku
Někde na konci se třpytíš
skříplý v zubech času a osudu
kde dobří málokoho slyší
a schoulené věci křičí ze studu
Kdosi v tom tunelu mě viděl
myslel že tě vším temnem provedu
nestáhnu cestou kterou znáš
cestou polámané mě a smetí
Čekám na šanci všecko odčinit
kolik je tvorů co ji opravdu má
Někdy díky málu víme víc
snad příště budu jasnozřivá
v případě druhém však nejsem nic
spíš umřu než abych ublížila
Maitter z Creepfellu
Žádné komentáře:
Okomentovat